Anna Linford 
V předchozí zprávě jsme popsali, jak Írán po rozpadu příměří zahájil palbu na všechny čtyři země Zálivu, které hostí americké jednotky. Obraz se od té doby vyjasnil: podle novinářů stanice Euronews, kteří reportují přímo z Kataru, zasáhly Katar dvě samostatné vlny íránských útoků, nad Dauhá byly vidět rozsáhlé exploze a protivzdušná obrana zasahovala i v SAE a Bahrajnu. Podle stejné zprávy přišla tato palba jen několik hodin poté, co Washington oznámil obnovení úderů na íránském území – jako reakci na to, co označil za novou vojenskou aktivitu Íránu v Hormuzském průlivu.
Co se na místě změnilo
Podstatné je pořadí událostí. Nejprve přišly americké údery na Írán, které Washington zdůvodnil íránskou aktivitou v Hormuzském průlivu – úzké vodní cestě, jíž prochází velká část světové námořní přepravy ropy. Podle Euronews na ně během několika hodin navázaly íránské protiútoky na Katar, SAE, Bahrajn a Kuvajt. Jde už o druhé kolo íránské palby proti čtyřem hostitelským zemím od zhroucení příměří – a vůbec první případ, kdy stejný cíl, Dauhá, zasáhly během jedné epizody dvě oddělené vlny.
Institucionální otázka: kdo rozhodne o dalším kroku
Nyní se protínají čtyři samostatné rozhodovací linie a právní postavení každé z hostitelských zemí je jiné. Katar, SAE, Bahrajn i Kuvajt hostí americkou vojenskou infrastrukturu na základě dvoustranných dohod o obranné spolupráci, nikoli na základě smlouvy typu NATO o kolektivní obraně – žádná ze čtyř zemí není členem NATO, takže se na ně nevztahuje článek 5. Místo toho je s Washingtonem pojí individuální dohody o umístění vojsk a takzvané status-of-forces agreements, které USA obvykle zajišťují přístup a provozní práva výměnou za obecný bezpečnostní vztah, ale samy o sobě hostitelskou vládu nezavazují k účasti na americké vojenské akci ani k vlastní odvetě vůči Íránu. Zdrojové materiály přesně neurčují, jaké konkrétní právní mechanismy tyto dohody po útoku na hostitelské území spouštějí, a jejich případné neveřejné či utajované podmínky nekomentujeme.
Na americké straně o jakékoli další vojenské reakci vůči Íránu rozhoduje prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil, opírající se o Pentagon a Radu národní bezpečnosti; na déletrvající bojové operace se sice vztahuje zákonná povinnost informovat Kongres podle takzvané war-powers notification, ta ale sama o sobě úder ani neschvaluje, ani nezakazuje. V rámci tohoto procesu zdrojové materiály poukazují na jednu postavu, která formuje spíše politický rámec celé věci než její právní mechaniku – viceprezidenta JD Vance.
Tábor viceprezidenta Vance mluví o svém potvrzení
Podle deníku Politico jeho poradci a spojenci věří, že se jeho dřívější skepse – tedy veřejně vyjadřované pochybnosti o tom, zda lze Teheránu věřit, že dohodnutý mír dodrží – nyní uvnitř administrativy ukazuje jako prozíravá. Nejde přitom o formální rozhodovací pravomoc Vance při nařizování úderů; zdrojové materiály popisují spíše jeho politickou a poradní roli, přičemž jeho tábor nyní prezentuje jeho dřívější pochybnosti jako správný úsudek poté, co se příměří definitivně zhroutilo.
HYPOTÉZA: Viceprezident, jehož skepse je uvnitř administrativy vnímána jako potvrzená, tím může získat nepřiměřeně velký vliv na to, jak administrativa rámuje – a případně i kalibruje – další odvetu, a to i bez formální velitelské pravomoci. Svědčí pro to zjištění Politico, že jeho poradci a spojenci nyní jeho přístup označují za správný, což ve vnitřních debatách obvykle znamená větší váhu jeho hlasu. Proti tomu stojí fakt, že zdrojové materiály nepopisují, že by Vance nad samotnými údery vykonával jakoukoli velitelskou funkci – a narativ o potvrzené prozíravosti se uvnitř administrativy ne vždy promítá do skutečné kontroly nad politikou.
Do hry vstupuje i íránská nástupnická politika
Odhad dalších íránských kroků komplikuje ještě jedna souběžná linie. Modžtaba Chameneí, označovaný za nejvyššího íránského vůdce, podle deníku Politico slíbil pomstít smrt svého otce. Stejná zpráva připomíná, že se už měsíce neobjevil na veřejnosti a podle nepotvrzených zpráv ho poznamenala zranění z leteckého úderu. Pokud teď Teheránovu strategickou kalkulaci skutečně ovlivňuje osobní msta, otevírá to otázku, zda jsou íránské údery v Zálivu vypočítanou odvetou, jejímž cílem je znovu získat vyjednávací páku, nebo méně předvídatelným vývojem taženým osobní křivdou vedení. Zdrojové materiály tuto otázku nezodpovídají a jeho dlouhodobá nepřítomnost na veřejnosti znemožňuje nezávisle ověřit jak jeho zdravotní stav, tak přímou roli při nařizování útoků.
Na co se dál dívat
- Zda se Katar, SAE, Bahrajn nebo Kuvajt veřejně odvolají na své obranné dohody s Washingtonem, nebo zvolí spíše samostatná diplomatická jednání s Teheránem.
- Jakékoli formální vyjádření Bílého domu k roli viceprezidenta Vance v reakci na krizi, jdoucí nad rámec neformálního narativu o jeho potvrzené prozíravosti, který popsal Politico.
- Další veřejná vystoupení či vyjádření připisovaná Modžtabovi Chameneímu vzhledem k jeho měsíce trvající nepřítomnosti a spekulacím o zranění.
- Zda po vzoru eskalace, kterou ukázaly dvě vlny útoků na Dauhá, přijde ze kterékoli strany třetí vlna úderů.
