Anna Linford Delegace Saúdské Arábie a třinácti dalších států schválily 30. července 2026 v Rijádu zakládající chartu nového uskupení – Mnohonárodní námořní obranné aliance, jejímž úkolem má být ochrana Rudého moře, průlivu Báb al-Mandab a Adenského zálivu (podle Saudi Gazette). O návrhu jednaly zástupci 43 zemí a Evropské unie (podle The National), ale jako zakládající členové se nakonec podepsalo jen čtrnáct států. Saúdská Arábie se tak stává zakládající zemí, vedoucí silou i trvalým sídlem aliance (podle Saudi Gazette).
- Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar (Perský záliv)
- Turecko, Egypt, Jordánsko (východní Středomoří)
- Jemen, Džibutsko, Somálsko, Súdán (pobřeží Rudého moře)
- Pákistán, Bangladéš, Nigérie (vzdálenější státy)
Blokáda, kterou nikdo nenazval válečným aktem
Kořeny sporu sahají pár set kilometrů jižně od Rijádu – do Jemenu. Jemenské hnutí Húsíů vyhlásilo 20. července námořní blokádu Saúdské Arábie v Rudém moři a označilo ji za odplatu za to, co samo nazývá dvanáctiletým obležením Jemenu. O dva dny později vojenský mluvčí hnutí Jahjá Saríe oznámil, že húsíovské síly zasáhly dva saúdské ropné tankery, Encelii a Laylu, protože porušily nařízenou blokádu; Rijád úder na tanker Encelia potvrdil (podle Al Jazeery). Do 28. července Húsíové tvrdili, že balistickými raketami zasáhli i třetí tanker, NCC Ghazal (podle listu The Detroit News), a americký prezident prohlásil, že Washington bude volat Írán jako patrona Húsíů k odpovědnosti za kampaň (podle CNBC).
Úžina má strategický význam, protože jí prochází zhruba 10 až 12 procent světového námořního obchodu a spolu se Suezským průplavem jde o jedinou spojnici Rudého moře s okolním světem (podle The National) – proto o sporu už přední oborová média píší jako o hrozbě pro tranzit přes Suez, nejen pro saúdské přístavy (podle TradeArabia). Doprava se přitom úplně nezastavila – přes Báb al-Mandab proplulo 25 lodí, zatímco provoz přes Hormuz zůstal utlumený, což naznačuje, že se dopravci spíš přizpůsobují, než aby trasu opouštěli (podle agentury SANA). Zakládající státy přesto alianci líčí jako čistě reaktivní: má fungovat podle mezinárodního práva a úmluv OSN a chránit svobodu plavby a společné námořní zájmy, přičemž charta výslovně zdůrazňuje, že jde o obranné uskupení, které nesměřuje proti žádnému státu (podle Saudi Gazette).
Precedens z vedlejšího zálivu
Není to poprvé, co se v roce 2026 úžina stala zbraní. Poté, co Spojené státy a Izrael 28. února udeřily na Írán, Teherán poprvé v historii uzavřel Hormuzský průliv – zaminoval mezinárodně uznávaný dopravní koridor a zastavil volný průjezd asi 38 procent světové námořní přepravy ropy, 29 procent zkapalněného ropného plynu a pětiny přepravovaného LNG (podle Atlantic Council). Cena ropy vyskočila z 68 dolarů za barel koncem února na 118 dolarů koncem dubna a nejtvrději to dopadlo na nejchudší dovozce – Seychely takto získávají 99 procent ropy ze zálivu, Uganda 61,5 procenta a Tanzanie 56 procent (podle Atlantic Council).
Po červnovém příměří Írán volný tranzit neobnovil, místo toho zavedl poplatek natrvalo: nový Úřad pro Perský záliv nyní vydává povolení k průjezdu a vybírá poplatky, čemuž se v námořní dopravě přezdívá „teheránská mýtná budka“ (podle Atlantic Council). Ani reakce Washingtonu nebyla o nic rozhodnější – v dubnu námořní blokáda íránských přístavů, pak narychlo zrušený eskortní program Project Freedom a od července plán na vlastní americký ochranný poplatek ve výši 20 procent za průjezd úžinou (podle Atlantic Council). Podle Atlantic Council tím Washington paradoxně legitimizuje přesně ten precedens, proti kterému údajně vystupuje: indonéské ministerstvo financí už v dubnu naznačilo, že by mohlo zavést poplatky za Malacký průliv – další precedens, který krok za krokem rozleptává záruku volného průjezdu podle Úmluvy OSN o mořském právu (podle Atlantic Council).
Dillí také na nikoho nečeká
Dopady sahají daleko za hranice Zálivu. Indický premiér Nárendra Módí svolal 30. července dvouhodinové jednání Kabinetního výboru pro bezpečnost, kde se hodnotila geopolitická situace kolem Hormuzu, Černého moře, Rudého moře a Adenského zálivu a její vliv na indické dodavatelské řetězce i bezpečnost indických námořníků na lodích domácích i cizích vlajek (podle India Shipping News). Ministři premiéra informovali o zajištění dodávek hnojiv pro nadcházející sezónu setby rabí a o alternativních zdrojích, Módí zároveň prosazoval zrychlení rozvoje obnovitelných zdrojů, aby země méně závisela na sporné úžině (podle Business Today). Nikdo přitom nežádal o zásah Washington, Radu bezpečnosti OSN ani jiné kolektivní těleso – Indie si svou zranitelnost řeší dvoustranně a doma, podobně jako si Rijád místo spoléhání na vnějšího patrona buduje vlastní alianci.
Stejný vzorec o šest tisíc kilometrů severněji
Téměř identický příběh se odehrává i nad evropským nebem. Když v noci z 9. na 10. září 2025 vniklo do polského vzdušného prostoru zhruba 23 ruských dronů, NATO reagovalo jako celek: polské F-16, nizozemské F-35, německé baterie Patriot a italská průzkumná letadla společně sestřelily nejméně čtyři z nich a Varšava svolala konzultace podle článku 4 aliance – šlo o první případ, kdy síly NATO od začátku ruské invaze na Ukrajinu zaútočily na ruskou vojenskou techniku (podle Arms Control Association).
O jedenáct měsíců později vypadá postup jinak. Koncem července 2026 sestřelilo Rumunsko drony typu Šahíd, které narušily jeho vzdušný prostor několik dní po sobě. Při prvním zásahu 24. července šlo o vůbec první případ, kdy člen NATO sestřelil dron ve vlastním vzdušném prostoru zcela sám, mimo společnou hlídkovou misi aliance. Do sestřelu následujícího dne se zapojily i italské Eurofighty, ale při dalším zachycení nad Černým mořem znovu zasahovaly jen rumunské F-16 – pět minut poté, co dron překročil hranici (podle Fortune). Bukurešť si navíc předvolala ruského velvyslance sama, aniž by incident nejdřív řešila přes Brusel (podle Al Jazeery). O pár dní později, 30. července, dopadla na polském území ruská raketa vypálená během úderu na Ukrajinu, kvůli čemuž znovu vzlétly stíhačky NATO – a znovu se otevřela otázka, jak rychle se kolektivní mechanismy aliance skutečně dají spustit (podle Al Jazeery).
Jeden globální vzorec, mnoho místních odpovědí
Poskládáme-li tyto zprávy vedle sebe, vynoří se jasný obrazec: úžiny a sporné vzdušné prostory, které dřív – byť nedokonale – hlídala jedna dominantní mocnost nebo stálá aliance, si dnes každá zvlášť hledá vlastního garanta.
| Oblast | Spouštěč | Vzorec reakce |
|---|---|---|
| Rudé moře / Báb al-Mandab | Húsíové vyhlásili blokádu 20. července 2026, terčem útoků tankery Encelia, Layla a NCC Ghazal | Aliance čtrnácti zemí pod saúdským vedením, budovaná i sídlící mimo velmocenský řetězec velení |
| Hormuzský průliv | Írán uzavřel úžinu po únorové válce roku 2026 a zřídil vlastní úřad vybírající poplatky | Americká námořní blokáda, poté zrušená eskortní mise, nakonec vlastní tranzitní poplatek |
| Polský a rumunský vzdušný prostor | Vlna ruských dronů (září 2025) a nová narušení drony a raketou (červenec 2026) | V roce 2025 společná mnohonárodní reakce NATO, v roce 2026 Rumunsko sestřeluje drony samo |
HYPOTÉZA: to, co na první pohled vypadá jako řada nesouvisejících regionálních zpráv, může být ve skutečnosti jeden globální posun – od bezpečnostního řádu opřeného o jediného garanta, ať už šlo o bezkonkurenční americké námořnictvo hlídkující na moři, nebo o NATO, které automaticky spojovalo zdroje všech členů, k řádu, v němž si státy zajišťují bezpečnost samy prostřednictvím překrývajících se, účelově sestavených koalic ochotných. Svědčí pro to, že Rijád si vytvořil samostatnou alianci, místo aby žádal o eskortní misi vedenou USA, že sám Washington dnes za průjezd Hormuzem vybírá ochranný poplatek, místo aby volný průjezd garantoval jako veřejné dobro (podle Atlantic Council), a že do posledního rumunského sestřelu nebylo zapojeno žádné spojenecké letadlo (podle Fortune). Proti tomu svědčí, že NATO na polský roj dronů v roce 2025 skutečně zareagovalo jako mnohonárodní celek a po červencovém pádu rakety v roce 2026 znovu nechalo vzlétnout stíhačky (podle Arms Control Association; podle Al Jazeery), a že saúdská aliance se výslovně hlásí k mezinárodnímu právu a úmluvám OSN, nikoli k jejich nahrazení (podle Saudi Gazette) – tedy stávající pravidla spíš potvrzuje, i když se jejich vymáhání štěpí.
Co sledovat dál
- Zda Mnohonárodní námořní obranná aliance skutečně nasadí lodě, které odrazí útok, nebo zůstane jen diplomatickým gestem.
- Zda Indonésie nebo jiný stát ovládající úžinu skutečně zavede poplatky za Malacký průliv – tím by se potvrdila obava Atlantic Council z řetězové reakce napodobitelů.
- Zda příští ruské narušení vzdušného prostoru NATO dronem nebo raketou vyvolá společnou reakci, nebo znovu jen sestřel jedné členské země – rozdíl vypoví o skutečné soudržnosti aliance víc než jakékoli komuniké.
