Mara Whitlock Dlouho jsem věřil, že moře je poslední místo, kde pořád platí pravidla. Souš se dá rozparcelovat, oplotit a obsadit posádkami, ale velké námořní trasy patřily všem, a tedy nikomu — společný statek příliš rozlehlý a příliš užitečný, než aby si ho jediná ruka mohla strčit do kapsy. Vzpomněl jsem si na to tento týden, když jsem četl, že příslušníci čínské pobřežní stráže udeřili filipínského námořníka dřevěným obuškem poblíž útesu Second Thomas Shoal, zranili ho a poškodili mu člun během konfrontace kolem najetého vraku BRP Sierra Madre — jak s odvoláním na filipínskou armádu informoval Hoover Institution. Dřevěný obušek. Ve století, které nabízí hypersonickou verzi čehokoli, byl nástrojem okamžiku klacek.
Ten klacek nebyl výstřelkem. Byl to údaj. Ve stejném zpravodajském cyklu koalice varovala, že húsijské útoky na lodní dopravu v Rudém moři ohrožují námořní bezpečnost, uvádí Times Kuwait, a Chatham House dal otázku rovnou do titulku: ubrání se kolektivní námořní bezpečnost, nebo se rozpadne? ptá se. Dál na východ někdo v íránských vodách napadl tanker na zkapalněný ropný plyn a indická ambasáda potvrdila, že všech 28 členů posádky vyvázlo bez úhony, informoval Gulf News — útočník bezejmenný, zranitelnost trasy naopak pojmenovaná až až.
Tři úžiny — Rudé moře, přístupy k Hormuzu, Jihočínské moře — a spory ve všech třech během jediného týdne. Tady je moje teze, kterou budu ve zbytku sloupku hájit proti nejsilnějším protiargumentům: slovo, které ve všech třech příbězích potichu odvádí hlavní práci, zní kolektivní — a je to slovo, za které se každým měsícem koupí míň. To, čemu pořád říkáme kolektivní námořní bezpečnost, se úžina po úžině posouvá k něčemu neomalenějšímu: každý stát nebo narychlo slepená koalice si hlídá vodu, bez níž se neobejde, a nad zbytkem mávne rukou. Říkejme tomu koalice jednoho.
Troje dveře
Úžina je místo, kde práci zbraně odvede geografie. Pár mil úzké vody — Báb al-Mandab na jižním konci Rudého moře, Hormuzský průliv v ústí Perského zálivu, trasy Jihočínského moře protkané útesy — nese podíl na světovém obchodu, který je vůči jejich rozloze naprosto nepoměrný. Právě proto stojí za to o ně soupeřit a právě je měla kolektivní bezpečnost chránit. Když jednu z nich sevřete, neútočíte na jednu zemi; zdaníte naráz všechny. Celá teorie společného moře stojí na jediném slibu: že si na ty ventily nesedne žádná osamělá ruka.
Když je čteme společně — a jedině tak je poctivé je číst — nevypadá tenhle týden ani tak jako tři místní hádky, ale spíš jako trojí zkouška téhož tvrzení. A pořád dokola se vrací totéž slovo, titulek za titulkem, odvádí čím dál víc práce a znamená čím dál míň: bezpečnost, námořní bezpečnost, kolektivní námořní bezpečnost — jako by opakování dokázalo přivolat to, co pojmenovává.
| Úžina | Tento týden | Zdroj |
|---|---|---|
| Rudé moře / Báb al-Mandab | Koalice tvrdí, že húsijské útoky na lodě ohrožují námořní bezpečnost | Times Kuwait; Chatham House |
| Hormuzský průliv (íránské vody) | Napaden tanker na zkapalněný ropný plyn; všech 28 členů posádky podle zpráv v pořádku | Gulf News |
| Jihočínské moře / Second Thomas Shoal | Filipínský námořník udeřen obuškem; jeho člun poškozen | Hoover Institution |
Všimněte si, kdo v jednotlivých případech odpověděl. V Rudém moři to byla koalice — ne svět, koalice, tedy právě to slovo, které přiznává, že se nedostavili všichni, Times Kuwait. U Hormuzu to byla indická ambasáda, kdo se postaral o posádku, Gulf News: stát, který pečuje o vlastní občany v cizích vodách. U Second Thomas Shoal stála filipínská armáda sama na plavidle, jež je už samo o sobě pomníkem osamělého vzdoru, informoval Hoover Institution. Tři incidenty, tři odpovědi — a ani jedna z nich nebyla oním starým závazkem, že útok na kteroukoli loď je útokem na všechny.
Má to svou ponurou logiku. Kolektivní bezpečnost je drahá a nevděčná: obětujete vlastní lodě a námořníky na obranu trasy, po níž se veze hlavně cizí náklad, a ti, co se vezou zadarmo, se vám odvděčí tím, že se vezou dál zadarmo. Vynucování ve stylu koalice jednoho se doma obhajuje snáz — chráníte své lodě, svůj plyn, svůj útes a zbytek mapy ať se stará sám o sebe. Každá z reakcí tohoto týdne do téhle chladnější aritmetiky zapadá. Indická ambasáda sečetla indickou posádku. Koalice pojmenovala hrozbu pro trasu, kterou sama využívá. Filipínská armáda hájila filipínský vrak. Každá z nich svým způsobem racionální. Dohromady společný statek, který se rozpadá na řadu soukromých příjezdových cest.
Fakta a moje interpretace
Chci poctivě přiznat, kde končí zpravodajství a kde začíná to, co přidávám sám. Že se ty tři incidenty staly a jak proběhly, mám ze zdrojů. Že dohromady tvoří jeden oblouk, je moje čtení — a jako takové ho také označuji.
Nejlepší argument proti mně
Protiargument si zaslouží svou nejsilnější podobu, tak tady je. Žádný vzorec neexistuje. Húsíové jsou příběh Rudého moře, za kterým stojí jejich vlastní válka; tanker v íránských vodách je příběh Perského zálivu; obušek u Second Thomas Shoal je desítky let starý spor o svrchovanost nad jedním konkrétním útesem a jedním konkrétním vrakem. Házet je do jednoho pytle znamená urážet jejich odlišnosti. A moje teze navíc propašovává zlatý věk, který nikdy neexistoval — společné moře odjakživa hlídal ten, kdo měl největší loďstvo, takže mluvit dnes o úpadku znamená jen tolik, že starý garant garantuje méně. Mapa nikdy nebyla společným statkem. Byla hierarchií, které se náhodou dařilo držet trasy otevřené.
Odlišnosti připouštím; závěr odmítám. Každý spor má vlastní gramatiku — jenže systém poznáte právě podle toho, že spolu nesouvisející součásti začnou selhávat stejným způsobem ve stejnou chvíli. A ano, svobodu plavby odjakživa nezajišťovala ctnost, ale síla; to je ovšem předmět mých obav, ne argument proti mně. Byla-li svoboda plavby ve skutečnosti službou, kterou zajišťoval jediný garant, pak zní živá otázka takto: co se stane, až tenhle garant zemdlí a menší uživatelé — Indie kvůli svým posádkám, Manila kvůli svému útesu, koalice kvůli své trase — začnou tu službu poskytovat každý jen sám sobě? To není obnovený společný statek. To je společný statek rozparcelovaný. A státy, které mají nejvíc co ztratit, jsou přesně ty, které po moři vozí všechno a nehlídají skoro nic — mezi nimi středně velké obchodní mocnosti Evropy — a které celou generaci berou otevřené trasy jako počasí, ne jako službu, kterou musí někdo zaplatit.
Co sledovat
Sledujte tedy podstatná jména. Sledujte, jestli úsilí v Rudém moři zůstane koalicí, nebo znovu přeroste v něco, co lze poctivě nazvat kolektivním — otázka, kterou si Chatham House ve skutečnosti klade. Sledujte, jestli vůbec někdy někdo pojmenuje, kdo napadl tanker v íránských vodách, Gulf News — protože určení viníka je první věc, kterou fungující kolektiv udělá, a první věc, kterou koalice jednoho přeskočí. A sledujte Second Thomas Shoal, kde dál rezaví BRP Sierra Madre, informuje Hoover Institution: najetá loď držená jedinou unavenou posádkou je ten nejostřejší obraz toho, jak vypadá jednostrannost, když jí dojde ocel.
Dlouho jsem věřil, že moře je poslední místo, kde platí pravidla. Tento týden někdo naráz zalomcoval trojími dveřmi a odpověděly tři různé ruce — koalice, ambasáda, osamělá posádka — a tím nejneomalenějším nástrojem celé věci byl dřevěný klacek vedle rezavějící lodi. Znepokojivý není ten klacek. Znepokojivé je, kolik rukou teď sahá po vlastním.
