Británie bude mít nového premiéra – a o funkci se uchází přesně jeden člověk.

Nominace na nástupce sira Keira Starmera v čele Labouristické strany – a protože strana vládne, i v křesle premiéra – jsou otevřené a Andy Burnham, bývalý starosta Velkého Manchesteru, je podle BBC jediným kandidátem.

Poslední potenciální vyzyvatel Al Carns odstoupil poté, co podle deníku Daily Mail našel jen tři poslance ochotné ho podpořit. Tentýž list píše, že labourističtí poslanci se nyní předhánějí v projevech loajality vůči nastupujícímu premiérovi.

Korunovace, nikoli souboj

To slovo – korunovace – není moje; pracuje s ním Daily Mail. Bez soupeře nebudou žádné debaty, žádná předvolební setkání s členy strany, žádný okamžik, kdy by Burnhamova zahraniční politika prošla veřejnou zkouškou dřív, než za ni ponese odpovědnost.

Spojenci i rivalové v zahraničí se tak s premiérem Burnhamem seznámí stejně jako vy: až v úřadu, v reálném čase. U země s diplomatickou vahou Británie je to skutečně nezvyklý způsob, jak vyměnit člověka, který zvedá telefon.

Otázka jménem Trump

Burnhamovým prvním zahraničněpolitickým signálem bylo čisté ujištění: Spojené státy zůstanou podle Daily Mail „nejdůležitějším spojencem“ Británie a takzvané zvláštní vztahy zůstávají „klíčové“. Tentýž list dodává, že prohlášení přišlo uprostřed obav z toho, jak si nový premiér poradí s Donaldem Trumpem.

Burnham zároveň podporuje navýšení výdajů na obranu, prezentované jako cesta k oživení britského průmyslu, píše Daily Mail.

Můj výklad, výslovně označený jako interpretace: když je prvním krokem nastupujícího lídra slib Washingtonu, že se nic nemění, obvykle to znamená, že se lidé kolem něj bojí, že by se něco změnit mohlo. Zprávou je samo ujišťování.

Nápadné ticho směrem k Bruselu

A teď ta nenápadně pozoruhodná část. V celém zpravodajství o jeho volné cestě k funkci – u BBC i ve zprávách o odstoupení posledního soupeře – Evropská unie v úvodním scénáři nastupujícího premiéra vůbec nefiguruje. Jediný vztah, který veřejně postavil na první místo, je ten americký. To mlčení stojí za pozornost.

HYPOTÉZA: Burnhamův důraz na obranný průmysl by mohl Británii nakonec přiblížit Evropě, ať už rétorika staví Ameriku na první místo, nebo ne. Pro tuto tezi mluví, že navýšení obranných výdajů je výslovně prezentováno jako oživení průmyslu a budovat obranný průmysl ve velkém obvykle znamená budovat ho s partnery. Proti ní stojí, že dosavadní zpravodajství se o spolupráci s EU vůbec nezmiňuje a jediným spojencem, kterého Burnham jmenoval, jsou Spojené státy. Řekněme slabá až střední hypotéza – směr, nikoli plán.

Co ho čeká na stole

Deník Metro píše o „obřím seznamu úkolů“, který na něj v Downing Street čeká. A protože se žádný souboj nekonal, zdědí to všechno hned první den – bez vnitrostranické volby, na jejíž mandát by se mohl v těžkých chvílích odvolat. Tato poslední věta je moje interpretace, nikoli tvrzení Metra.

Co sledovat

  • První telefonát či schůzka Burnham–Trump: obstojí „nejdůležitější spojenec“ při střetu s realitou?
  • Zda se EU v jeho rané zahraničněpolitické rétorice objeví alespoň v jediné větě – zatím je podstatným údajem právě její absence.
  • Podrobnosti navýšení obranných výdajů: kolik, kde se bude vyrábět a s jakými partnery.
  • Jak rychle po formálním uzavření nominací proběhne předání úřadu od Starmera.

Takže: má vás to zajímat?

Ano. Británie mění premiéra bez jakéhokoli střetu a pohled nového šéfa vlády na svět je z velké části nepopsaný list – kromě hesla „Amerika zůstává spojencem číslo jedna a výdaje na obranu porostou“. Nepopsané listy se zaplňují rychle a první dvě kapitoly, Trump a Brusel, rozhodnou o tom, kde Británie ve světě skutečně stojí.