Evropská komise přepracovává navrhovanou daň pro největší evropské firmy, aby uvolnila cestu k dohodě o příštím dlouhodobém rozpočtu unie, informuje server Politico. Jde o plánovaný odvod pro podniky s ročním obratem nad 100 milionů eur, který podle téhož zdroje kritizují podnikatelské lobby i vlády členských států.
Význam odvodu sahá daleko za okruh firem, které by ho platily. Brusel totiž chce, aby se z něj stal nový vlastní zdroj — příjem plynoucí přímo do unijního rozpočtu, nikoli jako příspěvek posílaný z jednotlivých národních pokladen. Právě nové vlastní zdroje tvoří jádro toho, jak chce Komise financovat příští víceletý finanční rámec, tedy sedmiletý plán výdajů, který určuje priority unie.
Proto může daň pozdržet všechno ostatní. Jakmile se dotknete klíčového příjmu, otevře se znovu celý balík financování — a rozpočet nejde uzavřít, dokud se o jeden z hlavních zdrojů peněz stále vede spor.
Proč dokáže jediná daň zaseknout celý rozpočet
Háček je institucionální. Většina unijních předpisů prochází kvalifikovanou většinou — váženým hlasováním, v němž žádná země nemá právo veta. U vlastních zdrojů to ovšem neplatí. Rozhodnutí o vzniku nového unijního příjmu musí Rada, kde zasedají všechny členské státy, přijmout jednomyslně, a to po konzultaci s Evropským parlamentem. Následně je musí ratifikovat všech 27 zemí podle svých ústavních pravidel — v praxi tedy hlasováním národního parlamentu v každé metropoli.
Tato dvojitá pojistka — nejdřív jednomyslnost, potom ratifikace — dává každé vládě, a v některých případech i každému národnímu parlamentu, faktické právo veta. Jde o nejvyšší procedurální laťku, jakou unijní pravidla nabízejí, a právě kvůli ní může odvod, jenž vypadá jako technická daňová otázka, ucpat celý rozpočet.
Oč v tom odporu doopravdy jde
Kritika přichází podle Politica hned ze dvou stran naráz: od podnikatelských lobby, které nechtějí nést nový poplatek na unijní úrovni, a od národních vlád, jimž se nezamlouvá jeho podoba. Obě skupiny přitom stojí přímo na cestě, kudy musí odvod projít — vlády mají hlasy doslova ve svých rukou a lobby dokážou ovlivnit metropole, které tyto hlasy odevzdávají.
Hypotéza: přepracování žene spíš aritmetika jednomyslnosti než ekonomika samotné daně. Pro tuto úvahu mluví, že jediné ‚ne' v Radě dokáže vlastní zdroj potopit, takže Komise má silnou motivaci odvod obrušovat tak dlouho, dokud se s ním nedokáže smířit každá metropole. Proti ní stojí fakt, že namítané výhrady míří i na podstatu — kdo a kolik zaplatí —, takže úpravy mohou odrážet skutečný spor o samotnou daň, nejen procedurální smlouvání. Veřejně známých podrobností je zatím příliš málo na to, aby se dalo říct, co převažuje.
Co sledovat
Sledujte, zda Komise zvedne hranici 100 milionů eur, zúží okruh, na který odvod dopadá, nebo ho rovnou vymění za jiný vlastní zdroj — každá z těchto cest je způsob, jak si koupit hlasy. Všímejte si také, které metropole vytyčí červenou linii: při jednomyslnosti stačí jediná, která se vzepře. A protože ratifikace přichází teprve poté, co se Rada shodne, i dohoda uzavřená v Bruselu by ještě musela projít 27 samostatnými národními schváleními, než se pohne jediné euro.